Na iDnes vyšel článek, který mi zase připomněl, jak špatně jsme na tom s výchovou právníků v ČR. V článku píšou o studentce práv MU Monice Marekové, která vybojovala pro studenty ze zahraničí slevu na jízdném. Boj trval několik let, šla kvůli tomu neúspěšně až k Ústavnímu soudu a nakonec jí dal za pravdu až ombudsman. Rozhovor se studentkou je k přečtení na stránkách university. Co mi na tomhle dojemném příběhu vadí? Dvě zásadní věci.
Článek z iDnes říká, že na problém studentka narazila v prvním ročníku, kdy ji odmítli slevu na jízdném dát. Příběh pak pokračuje:
Znovu se k problému vrátila ve třetím ročníku. "Byla jsem tehdy na studijním pobytu ve Švýcarsku. Probírali jsme různé případy uplatňování evropského práva a při jednom z nich jsem si vzpomněla na to, co se mi stalo tehdy na nádraží," vypráví.
Ano, byly potřeba dva roky a navrch zahraniční studijní pobyt, aby se budoucí právnička dozvěděla, že ve státech Evropské unie je zakázáno znevýhodňovat občany ostatních zemí EU (vágně o diskriminaci třeba tady, nebo formálněji v článku 18 tady). Nechce se mi věřit tomu, že na právech lze strávit 2 roky, aniž by se člověk dozvěděl takové základy. A pokud to tak je, mají se jít schovat do křoví a ne to o sobě veřejně rozhlašovat.
Druhý problém, který na tomhle příběhu vidím, je dovolání (nebo odvolání, neberte mě za slovo, v českém procesním právu se skoro nevyznám) k Ústavnímu soudu. V universitním rozhovoru studentka říká:
Zkusila jsem to tedy u ústavního soudu, ten ale moji stížnost také odmítl. Soudy se otázkou diskriminace v jádru nezabývaly.
To mi hodně napovědělo. Proč se asi ústavní soud nezabýval otázkou diskriminace a stížnost odmítl? Řekl bych, že tady se někdo tak trochu veze na vlně veřejné nechuti k českým soudům a snaží se naznačit, že ten zlý soud si nechtěl přidělávat práci a bez přemýšlení stížnost odmítl. Chvíli jsem hledal a našel jsem dotyčný dokument z Ústavního soudu. Přesně podle očekávání: odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost:
Právo na spravedlivý proces, jehož zkrácení stěžovatelka ve své ústavní stížnosti konstatuje, neznamená záruku na vydání rozhodnutí, které by bezvýhradně odpovídalo jejímu požadavku, ale jistotu, že soudní řízení, v němž bude projednáván její návrh bude splňovat všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud Nejvyšší správní soud v projednávaném případě své rozhodnutí založil na jiném právním názoru a jiným způsobem interpretoval shodné výchozí informace, nezakládá tento rozpor sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Jinýmy slovy, holka se zkoušela odvolat proti něčemu, proti čemu se prostě odvolat nejde. Zajímavá je pak věta skoro na konci, která postup stěžovatelky hodnotí slovy Tímto postupem stěžovatelka sama vyloučila, aby se Ústavní soud jejím návrhem zabýval.
Ano, ústavní soud je instituce, která si hodně potrpí na přesnost a při výkladu zákonů je dost striktní. Ale to by snad budoucí právnička, toho času už v pátém ročníku (návrh k Ústavnímu soudu přišel v roce 2010) měla vědět, a podle toho své podání připravit. A když to neví ona, měla by to snad vědět paní Magda Janovcová, která ji zastupovala a která už práva dokončila.
Jak už jsem psal výše, případ má šťastný konec, studentce vyhověl ombudsman. Tedy instituce, na kterou se obrací běžní lidé sami, bez právníků, se stížností psanou doma na koleni. To, že z něj pomoc v téhle věci vymohla studentka pátého (nebo už šestého?) ročníku brněnských práv mi připadá asi stejně záslužné, jako že se řidič autobusu umí rozjet na zelenou. Pokud budeme takovéhle výkony právníků oceňovat nekritickými články a rozhovory, bude laťka nastavena níž a níž a s českým soudníctvím to půjde dál z kopce.
